Honzo, můžete se nám pro začátek představit? Kolik Vám je let, co jste studoval, rodina, kde a na jaké pozici pracujete?

Jmenuji se Honza Slezák, je mi 36 let, mám krásnou ženu a s ní dvě ještě krásnější děti a posledních cca 10 let řídím nákup. Přitom kdyby se mě někdo na střední škole zeptal, neřku-li ještě dříve,  kromě té krásné ženy jsem nic z toho ani náznakem neplánoval. Jak se to tedy stalo? Od malého kluka až de facto do dospělosti jsem chytal závodně fotbal a dnes, s odstupem času, si říkám, že to asi byla úplně první škola manažerských dovedností, kdy tématem byla práce v týmu a pro tým. Po základce následoval gympl, především proto, že s učením jsem žádné problémy neměl a ve čtrnácti jsem beztak netušil, čím bych se chtěl jednou živit. Blížila se maturita a já se rozhodl, že bych chtěl být právníkem. Do toho se ale z ničeho nic objevila možnost odjet do Ameriky do rodiny jedněch známých, Američanů, a já tehdy udělal rozhodnutí do toho jít. Psal se rok 1995, bylo mi osmnáct, čerstvě po maturitě a já poprvé seděl v letadle na cestě do Washingtonu. Netušil jsem, co mě tam čeká a na jak dlouho odjíždím, ale věděl jsem, proč tam jedu – chtěl jsem se naučit pořádně anglicky.

Jaké to tam bylo?

Už po příjezdu jsem viděl, že taková sranda to nebude, neboť čerstvý maturant, který už pomalu ale jistě hrál fotbal po vzoru starších spoluhráčů hlavně proto, aby si udělal žízeň, měl pramálo pochopení pro asketický život ve jménu Boha. Vzdát se ale bylo nepřípustné, a tak jsem jen čekal na moment, kdy budu i pastorovi v kostele rozumět každé slovo, což přišlo jako zázrakem těsně před Vánoci a já letěl dobrovolně a s radostí zpět domů.

Co se dělo po Vašem návratu domů?

Po návratu z Ameriky jsem začal spřádat plány na vysokou. V hlavě jsem stále nosil myšlenku jít na práva, jak jsem ale brzy zjistil, nikoliv už potřebné vědomosti. Navíc v té době byla práva vysoce exponovaným oborem, což mé případné šance uspět dále snižovalo, a tak jsem se po zdravé úvaze rozhodl zvolit pro praxi univerzální ekonomku. Navíc matika mně vždycky šla, takže jsem se nemusel ani moc učit. Chtěl jsem do Ostravy a tam mě i vzali, byl jsem spokojený.

 „Zjistil jsem, že ne všichni profesoři vidí v získávání praxe v průběhu studia budoucí konkurenční výhodu na trhu práce.“

 Jak probíhalo Vaše studium? Jaké, případně jak jste hledal brigády? Jak jste využil zkušenost z USA?

První ročník jsem absolvoval asi tak jako každý – všechno okolo bylo nové a tak trochu jiné než předtím. Studiu samotnému jsem až tolik nedal. No a pak přišlo léto, s ním téměř neustálá žízeň a já potřeboval zdroje, abych ji mohl s kamarády hasit. :) Potřeboval jsem nějakou brigádu a tehdy mně poprvé a naposledy v tomto směru pomohli rodiče. Právě v té době Tatrovka v Kopřivnici chystala velké oslavy a já se jim se svou angličtinou hodil. Dostal jsem smlouvu na srpen a byl nadmíru spokojený. Tím to nicméně, jak se později ukázalo, nemělo skončit. První vydělané peníze byly super, a tak na dotaz z Tatry, zdali bych u nich nechtěl v brigádničení na tiskovém oddělení pokračovat, nemohla ani jiná než kladná odpověď přijít. A naivně jsem si tehdy myslel, že ve škole mi všichni vyjdou vstříc.

Spíše naopak?

Přesně tak. Bohužel jsem se mýlil a po následující čtyři ročníky, které jsem nakonec dělal sem let (pravda, i kvůli vojenské službě, na kterou se mi opravdu nechtělo), jsem se před každým semestrem se žádostí o individuální studijní plán přesvědčoval, že ne všichni profesoři vidí v získávání praxe v průběhu studia budoucí konkurenční výhodu na trhu práce. Nicméně dnes vím, že jsem měl pravdu já a možná jsem se tehdy v těch jejich dveřích naučil i něco z vyjednávání.

Po zbytek studia jste tedy pracoval v Tatře. Co Vám tato praxe dala?

No, první zkušenosti z toho, jak funguje výrobní firma, jsem tedy získával na tiskovém oddělení v Tatře. A byla to fajn praxe, neboť jsem byl jediným, kdo byl schopen plynně komunikovat v angličtině, a tak jsem brzy začal být používán pro různé příležitosti včetně provázení různých zahraničních delegací po areálu společnosti. Poprvé jsem tak mohl zblízka vidět všechny provozy od slévárny, kovárny, lisovny, obrobny a svařovny až po veškeré montáže. A vedle toho si zlepšoval angličtinu (a samozřejmě sekal zápočty a zkoušky). Po asi čtyřech letech v brigádnickém poměru se z ničeho nic naskytla nabídka jít dělat tiskového mluvčího do Vítkovic, což byla změna jako hrom a já byl odhodlaný do toho jít. Přišlo ale překvapení, kdy za mnou tehdy přišel generální ředitel Tatry s tím, že by byl rád, kdybych z firmy neodcházel a nabídl mi regulérní kontrakt. A tak jsem se stal právoplatným zaměstnancem na plný úvazek. Toho času jsem byl ve čtvrťáku.

To jste asi některé své spolužáky o kus předběhl… co bylo potom?

Po roce přišla další změna – nabídla se mi příležitost vstoupit do pro mě neznámých vod, do oblasti nákupu. A jelikož jsem tehdy z více stran dostal radu do toho jít, šel jsem. A nelitoval jsem, neboť po roce jsem v rámci nákupu dostal první manažerský job, který nasměroval mé další profesní kroky. Bohužel, nebo možná bohudík, s Tatrou to šlo od desíti k pěti a já tak na jaře roku 2004 skončil. A byl jsem vlastně rád, neboť jsem si konečně dodělal školu a mohl trávit čas s malou dcerou a ženou.

Ženil jste se ještě na škole?

Ano, v té době jsem se stačil oženit, odstěhovat od rodičů a s tou krásnou holkou, kterou jsem si vzal, založit rodinu.

 „Celosvětová finanční a průmyslová krize způsobila, že se mé plány takřka přes noc rozpadly a já byl nucen řešit propouštění a závazky po splatnosti. Podruhé už bych to zažít nechtěl.“

 

Poté jste tedy dokončil studia…co dál?  

Už jako diplomovaný inženýr ekonomie jsem si začal hledat nové zaměstnání a jednoho dne se dostal na pohovor až do Dobříše, kde tehdy americká společnost Bobcat právě připravovala transfer svého úplně prvního stavebního stroje z USA do Česka. Hledali tehdy člověka do strategického nákupu a já je zaujal natolik, že asi za dva dny z toho byla poměrně zajímavá nabídka. I přesto, že se jednalo o práci 4 hodiny jízdy autem vzdálenou od našeho domova, rozhodli jsme se se ženou, že to zkusíme, a když to bude stát zato, tak se tam přestěhujeme. Brzy se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí, i proto, že jsem po necelém půl roce dostal na starost vybudování a řízení celého strategického nákupu. Velká výzva. Nicméně všechno jednou skončí a i já jsem po třech skvělých letech Bobcat opustil, abych se v zápětí vrátil i s rodinou (to už jsme byli čtyři) zpět na Moravu, kde jsem se dohodl s tehdejším majitelem Tatry na novém angažmá.

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…

No, a já do toho šel. Bohužel, má očekávání se ale míjela s realitou. A i když jsem se pak po půl roce stal ředitelem celého nákupu, nebudu na tuto etapu mého profesního života vzpomínat zcela v dobrém. Celosvětová finanční a průmyslová krize způsobila, že se mé plány takřka přes noc rozpadly a já byl nucen řešit propouštění a závazky po splatnosti. Dnes si říkám, že každá zkušenost je pro něco dobrá a i tato mi něco dala. Vím ale, že podruhé už bych ji zažít nechtěl.

Rádi se pak na BeEager Campu dozvíme více. Jak to dopadlo? Zůstal jste po této zkušenosti dále v Tatře?

Ne. Mým vysvobozením byl přestup do nového výrobního závodu společnosti ITT, kde jejich italští vlastníci plánovali transfer výroby ze sesterské firmy v Holandsku k nám, a hledali pro toto zkušený management. Jak se však záhy ukázalo, italský způsob řízení a plánování má opravdu daleko do německé preciznosti. Pokud se to navíc zkombinuje s principem, že Ital má proti Čechovi vždy pravdu, je katastrofa na světě. Po dvou letech strávených ve snaze něco změnit k obrazu svému jsem další změnu jejich organizační struktury vzal jako výhru a s přáním hodně úspěchů odkráčel.

Zkušenosti z americké firmy, italské… kam Vás to táhlo dál?

Krátce nato přišlo “rande“ v Chotěboři s GCE, tedy se Švédy, a nabídka jít k nim dělat ředitele nákupu. Vše znělo od první chvíle velmi lákavě, i reference byly veskrze pozitivní, jen ta lokalita. Nakonec jsem po téměř čtvrt roce namlouvání podepsal a dnes, téměř po roce, musím upřímně říci, že toho rozhodnutí nelituji. Nejedná se o jednoduchou práci, ba naopak. Ale právě toto mě na tom baví a motivuje. Pokud se k tomu sejde management, který vidí věci podobně a táhne za jeden provaz, což se zde nějakým zázrakem stalo, nemáte rázem o čem uvažovat a jen doufáte, že to vydrží co nejdéle.

„Firma vidí každou mou uspořenou korunu. A to mne na tom baví.“

Co Vás nejvíce přitahuje na oblasti, ve které se pohybujete, tedy na nákupu?

Osobně mám rád interakci s lidmi a tuto definici nákup bezezbytku splňuje. Dalším pro mě důležitým faktorem je rozmanitost, a i zde nákup ve výrobní firmě dokáže nabídnout bezpočet rozličných situací a ještě větší varianty jejich řešení. Navíc má nákup významný vliv na ekonomiku firmy jako takovou – každou korunu, kterou svým jednáním uspořím, firma vidí v celé své kráse v hospodářském výsledku. A to mne na tom baví.

Když se zpětně ohlédnete a shrnete to, jaké byly důvody pro změnu zaměstnavatelů?

Ve všech případech se jednalo o vyústění nějakého déle trvajícího nesouhlasu s děním ve firmě, případně kombinovaným s názorovými odlišnostmi s mým nadřízeným. Vedle toho pak figuruje i určitá touha zkusit něco nového, kde člověk využije nabyté zkušenosti a zároveň se něčemu novému i naučí.

Jak jde skloubit časově náročné zaměstnání s rodinou? Jak jste zvládli všechna ta stěhování, popř. dojíždění? 

Není to ideální, obzvláště v mé současné pozici, kdy pracuji v Chotěboři, zatímco má rodina žije v dvě a půl hodiny vzdáleném Frenštátu pod Radhoštěm. Je proto potřeba dát rodině jasně najevo, že pokud nejste v práci, je veškerý váš čas určený jim. A samozřejmě musíte mít jistotu, že rodina tento životní rytmus respektuje a nevnímá jako něco vyloženě špatného, stejně tak jako být za každé situace připraveni být na blízku, i když zrovna v práci jste.

„Je potřeba dát rodině jasně najevo, že pokud nejste v práci, je veškerý váš čas určený jim.“

Co Vás nejvíce motivuje či stimuluje na zaměstnaneckém poměru?

Osobně jsem doposud nikdy vážně neuvažoval o tom, že bych se osamostatnil nebo dokonce vybudoval firmu. Stále si myslím, že se mám nejen v oblasti nákupu ještě co učit a věřím, že právě možnost podílet se na vedení různých výrobních společností mě v tomto ohledu obohacuje a formuje.

V čem si myslíte, že je lepší život dnešních vysokoškoláků? Čeho by měli více využít, a jak skloubit studium a praxi – reálný život?

Nepovažuji se za typického vysokoškoláka, a proto neumím zodpovědně říct, v čem je jejich život dnes lepší. Obecně nicméně asi platí, že dnes mají mladí v tomto věku daleko více příležitostí absolvovat různé zahraniční stáže, ať už v rámci škol či ryze soukromé. Stejně tak je dnes v Česku mnohem více zahraničních společností, které obecně platí za skvělé zdroje prvních pracovních zkušeností. Čím dříve se studenti začnou seznamovat s fungováním uvnitř firem, tím lépe se pak uplatní v momentu, kdy je potřeba, aby se osamostatnili. Doufám zároveň, že za těch 15 let už i vysoké školy pochopily, že skloubení studia a práce je ku prospěchu všech zúčastněných stran a tyto příležitosti dnes již dokážou podporovat.

Co Vás přesvědčilo, abyste se stál mentorem programu BeEager?

Jedná se o zajímavý koncept zaměřený na podporu dobré věci a jsem rád, že mohu být jeho součástí. Navíc sám vím, že pokud bych tehdy v létě po prváku tu brigádu jednoduše ukončil, s největší pravděpodobností bych dnes profesně tam, kde jsem, nebyl.

Honzo moc děkujeme za rozhovor, a budeme se těšit na více podrobností na říjnový BeEager Camp.